ČD Lounge
Návrh grafiky na prosklenou stěnu salonku na hlavním nádraží, a to dokonce salonku národního dopravce na nádraží ze všech nejhlavnějším, tedy Praha hl.n., to je pěkný úkol, ne?
Hned mě napadalo spousta věcí a podnětů, předně že grafika na skle musí být tak akorát hustá, aby návštěvníci v salónku neseděli jak ve vitríně, ale zároveň aby bylo vidět dovnitř i ven. Taky nesmí být moc titěrná, aby byla čitelná i pro letmo procházející, ale zas nesmí být moc řvavá, aby neztratila jistou míru komplexity a sofistikovanosti. No a rozhodně musí reflektovat natolik výraznou architekturu Nové odbavovací haly a zde použité principy, zvlášť v době dřevěných arabizujících pergol z Jysku. Jo a případný text na skle je problematický, protože musí být čitelný zevnitř ze salónku i zvenku z haly.
Pro výtvarnou a grafickou tvorbu doby vzniku NOH mám slabost, a to se chtě nechtě projevilo i v návrhu. Rozhodl jsem se stylizovat destinace dálkových vlaků ČD (i místa, kam zatím nejezdí, protože proč by někdy nemohly?) jednoduchou geometrickou grafikou, a pak celou plochu dohustit do optimální míry stylizovanými krajinnými prvky a liniemi tratí. Barvu jsem zvolil jednu, a sice odstín ocelové modře, která odpovídá barvám ČD, ale zároveň je tlumenější a klidnější.
S nápisy jsem si lámal hlavu, ale pak jsem šel tou nejprimitivnější cestou, kdy jsem si řekl, že nebudu podceňovat lidskou vizualitu, a že když použiju dostatečně čitelný bezpatkový font s co nejvíc souměrnými písmeny, že dojde k parafrázi slavného křižáckého výroku: „Přečtěte je všechny, mozek už si je přebere.“
Protože celý projekt měl trochu krkolomný průběh, udělal jsem nakonec jen pár výstřižků. Bohužel z realizace nakonec sešlo, protože na nádražích Správy železnic údajně nesmí být nově polepovány skleněné výkladce (sic!). Cílem je zřejmě chvályhodná snaha o kultivaci prostoru nádraží (vznikl i krásný obsáhlý manuál), ale mám pocit, že zamýšleným terčem je všudypřítomná reklamní kakofonie spíše než autorská grafika s drážní tématikou na prosklené stěně salónku dopravce. Třeba se někdy to vylité dítě vrátí zpět do vaničky a já tak budu mít příležitost to dodělat.
Designing a graphic for a long glass display window of a national train carrier’s lounge at Prague main station is a nice task, right?
I had immediately too many ideas and thoughts, like that the density of the motive must be just dense enough so that the lounge visitors are not too exposed, but they need to be able to see outside and also somehow be a bit seen from the concourse. Also the graphic must not be too tiny so it stays legible for people passing by, but also not too blatant and gaudy so it keeps a level of complexity and sophistication. And it must definitely reflect the iconic architecture of the 1970s station underground expansion where it’s located, especially now in the age of wooden pergolas from Jysk. Oh and any text on the glass is tricky, because it would be read both from inside of the lounge and outside from the concourse.
I have a weakness for graphic and visual language of the era the New underground hall of Prague main station was built in, and it shows. I decided to stylize the destination of Czech Railways (as well as places where they don’t have any service yet, because why couldn’t they in the future) in a simple geometric manner. Then, I would densify the entire area by stylized landscape elements and lines of train tracks until it’s just right. The entire graphic is single color, I used a shade of steel blue that reflects the blue theme of Czech Railways but is way more calm and dim.
With the lettering I hesitated for a while, but then I went for the most straightforward solution. I reminded to myself not to underestimate human visuality and reckoned if I used a font that was legible and symmetric enough, people’s minds would ultimately paraphrase the famous 13th century crusader quote: „Read them all, let the brain sort them out.“
Since the entire project had a bit of a weird course, I only made a few snippets of the design to be able to present the idea. Unfortunately it did not follow through to the realization phase, because allegedly at the stations owned by Sprava zeleznic, any glass panels may no longer be newly covered with content (sic!). The objective of this attempt to cultivate public environment is without question virtuous, but I have a feeling that this policy is supposed to target the omnipresent advertising cacophony of all the shops and kiosks rather than an original rail-themed graphic on a rail company lounge’s glass wall. Well, maybe time will come when the baby will return to the bath and I will have a chance to finish the design.
